Smím prosit?

25. května 2008 v 20:40 | becky |  Filmíky
Smím prosit? je inspirován japonským úspěšným snímkem stejného názvu. V této nové, americké verzi exceluje Richard Gere, Jennifer Lopezová, Susan Sarandonová a Stanley Tucci. Snímek vypráví o tichém workholikovi, který na tanečním parketu znovu pozná radost ze života.

"Film Smím prosit? není pouze o zaneprázdněném muži, který vstoupí do lákavého světa tance," říká režisér Peter Chelsom, "ale o skupině lidí, kteří pomocí tance zjistí, kým skutečně jsou a kým chtějí být. Od začátku zkoušek jsem chtěl, abychom všichni pochopili, že ten film by neměl být příběhem, pak tanečním číslem, pak příběhem atd., ale že ten příběh se stále prolíná s tanečními scénami a hlavně tanec ten příběh doprovází."

Původní film Smím prosit? (Dansu Wo Shomasho Ka, 1996) napsal a režíroval Masayukim Suo, Příběh o běžném zaneprázdněném japonském úředníkovi, který - zdolán pocitem, že v jeho životě a manželství něco schází, se tajně učí tančit, si získal srdce japonských diváků. Film získal 13 cen Japonské akademie a procestoval celý svět, stal se hitem i u zahraničního publika v USA i v Evropě.
Mezi těmi, kteří byli tímto filmem hluboce zaujati, byla i scénáristka Audrey Wellsová, která cítila, že tento povznášející příběh by měl být určen širšímu publiku. Wellsová byla již dlouho fascinovaná tím, jak lidé dokáží najít svoji vášeň _ ať už romantickou nebo tvůrčí _ uprostřed dnešního zaneprázdněného a roztržitého, moderního života. Toto téma již probírala v několika filmech, ke kterým psala scénář a režírovala včetně Pod Toskánským sluncem a Oscarem oceněné Guinevere.

Wellsová začala přepracovávat Smím prosit? do angličtiny. Celá kultura obklopující příběh se musela upravit. Příběh se přemístil do prostředí USA _ i s více otevřenou, rozmanitou a uspěchanou společností. Humor převedla do amerického stylu, přidala chicagský komický nádech postavám tanečního klubu a hlavně pozměnila spor hlavní postavy. Pro Johna Clarka nepřichází v úvahu strohost japonské kultury. Wellsová stvořila Clarka jako typického amerického businessmana, "typ člověka, který může udělat vše a naprosto dokonale, ale už zapomněl, jak snít - než vkročí do tanečního studia". Stejně zapomenuté sny se probudí i u dalších postav filmu _ Jennifer Lopezová je špičková tanečnice zklamaná neúspěchem, která znovu najde touhu po závodění, Stanley Tucci je urážlivý, maskující se tanečník, který se nakonec naučí být sám sebou.
Jediná věc, která se proti originálu nezměnila a která se ani nemohla změnit, bylo zaměření scénáře na čistou radost ze "vznášení se" po parketu, taneční styl, pocit být v náručí partnera, který zná každý tvůj pohyb. Přestože má tento film jiný tón a cit než japonský originál, Wellsová udržuje tanec v srdci příběhu, gesty a pohyby Johna Clarka a jeho nových přátel nechá vyprávět část příběhu a odhalit pocity, které se nedají vyjádřit slovy.

Jakmile scénář Wellsové dorazil do kanceláře producenta Simona Fieldse a režiséra Petera Chelsoma, věděli oba pánové, že tento film chtějí natočit. Zlákala je především kombinace vířících tanečních sekvencí, důvtipné komedie a pohyblivé linie příběhu. "Toto je příběh, se kterým se lidé mohou ztotožnit," vysvětluje Fields. "Není to o zoufalém muži, který zcela nereálně změní svůj život. Místo toho je to příběh o muži, který, stejně jako většina z nás, dělá vše dobře, který má skvělou práci, milující rodinu a klidné manželství. Ale pak jednoho dne uvidí za oknem ten úžasný obličej a začne zkoumat, jestli může jít dál. Něco takového jsem ještě nečetl, něco, co by se týkalo této otázky _ toho, co je skutečně možné ve skutečně příjemném životě, a to bylo vzrušující. Také se mi líbilo, jak ten příběh srovnává eleganci a grácii tance s běžnou rutinou chicagského urbanistického života."
Chelsom dodává: "To, co se mi líbilo na pojetí Smím prosit? Audrey Wellsové, bylo, že lidé jdou k Miss Mitzi s touhou naučit se tančit a nakonec se naučí mnohem víc. Každá postava se změní. Zdá se, že každý má své tajemství, které nechce sdílet s ostatními. A všichni pokročí dál, protože jednoho dne jeden muž vystoupí z vlaku, aby si zatančil s jednou dívkou, kterou viděl v okně. Líbí se mi ta příčina a efekt tohoto předpokladu."

Fields a Chelsom znali původní japonský film, ale zaujalo je to, jak Wellsová tento příběh přemístila za Tichý oceán, nechala ho odrážet více americké neukázněnosti a rozhledu v hledání rozptýlení mimo práci a rodinný život.
Chelsom poznamenává: "Většina konfliktů v japonském filmu pramení z japonských tabu o veřejné intimitě tance. Toto by však nešlo znázornit v americkém prostředí. Ale americké tabu, které je ústřední v Audreyně scénáři, je myšlenka, že když žijete americký sen, nemáte právo zvednout ruku a říci "já jsme nespokojený". To, co jsem měl rád na tomto příběhu a čím jsem byl zklamán, je, že je to o roztěkanosti, která je všude kolem nás, ale moc se o ní nemluví. John Clark má všechno, ale něco postrádá. Je to jakoby žil ideální, ne však skutečný život. Zjistí, že on a jeho ženy jsou stále v pohybu, nemají na sebe čas a najednou se v nich něco zastaví a on cítí potřebu hledat jiný druh povyražení. To je pro mne ta krásná jemnost tohoto filmu."

Fields, stejně jako Chelsom, v mládí propadl tanci. Vysvětluje: "V Anglii je společenský tanec mnohem více součástí kulturního života a je považován za významný sport. Když jsme s Peterem Chelsonem vyrůstali, šel každou neděli v televizi dvouhodinový pořad o společenském tanci. Takže vytvořit film o kouzlu tance bylo pro nás druhou přirozeností."
Winnipeg místo Chicaga
Příběh filmu Smím prosit? svedl dohromady dva zvdálené světy _ každodenní život Johna Clarka - práce a rodina, a taneční studio, kde ten vnější svět prostě zmizí. Navzdory Chicagskému prostředí se většina scén Smím prosit? natáčela ve Winnipegu v Kanadě, takže vedoucí výroby Caroline Hanania mohla být ve svých náčrtech velmi kreativní. "Naštěstí je ve Winnipegu hodně stoleté architektury, která má v sobě něco z Chicagské atmosféry," říká Hanania. "To nám hodně pomohlo; dokončili jsme stavbu vlaku a fasád několika budov, abychom vytvořili více stylové městské prostředí Chicaga."

Hanania, která spolupracovala s Peterem Chelsomem na všech jeho filmech, věděla, že nejdůležitější scénou bude studio Miss Mitzi _ místo, kde proběhne nejvíce změn Johna Clarka. Ten svět skla, dřeva a dřiny byl celý vytvořen ve Winnipegských filmových studiích. "Chtěli jsme vytvořit taneční studio tak, aby působilo skutečně, ale aby to zároveň bylo místo, kde by si John Clark nikdy nedokázal představit trávit svůj volný čas," říká. "Je to naprosto mimo jeho běžnou zkušenost a všechno, od barev po nábytek, kontrastuje s jeho životem v práci a doma."
Další úkolem bylo pro Hananii vytvořit zrcadlovou místnost, která by umožnila Peteru Chelsomovi a kameramanu Johnu De Bormanovi (Ella Enchanted) složitě osvětlit jednotlivé taneční sekvence. "Co jsme udělali, bylo to, že jsme postavili zrcadla tak, že jsem je mohli naklonit nahoru, dolů a do stran, mohli jsme je odsunout pryč, a také jsme měli závěsy, kterými jsme je mohli přikrýt," vysvětluje. "Tak jsme se mohli rozhodnout, kdy a jak zrcadla použijeme." Na samém konci natáčení Smím prosit? Chelsom řekl: "Bylo to mnohem více komplikované, než jsem si dokázal představit". Dokonce i podlaha musela být speciálně vytvořena, aby byla vhodná pro tanec a i pro rychlý přesun kamer sledující míhající se nohy tanečníků. Chlesom říká: "Nechtěl jsem mít ve filmu příliš mnoho kamerových triků, protože taneční sekvence, které mám nejraději, jsou ty, když kamera vše zachycuje z povzdálí. A pak se hodně přiblíží, aby zachytila to napětí. V tomto filmu nebyli žádní dabléři. Nikdy. Herci by měli být na to hrdí."

O obsazení
Filmaři věděli, že pro roli Johna Clarka potřebují někoho zvláštního. Chtěli herce tak solidního a charismatického, kterého by většina lidí považovala za šťastného muže _ naprosto odlišný od malého úředníka japonského filmu _ a za posledního člověka na zemi, který by toužil po tanečních hodinách v chátrajícím studiu v zapadlé části města.

"Věděli jsme, že jsme nechtěli Johna - typ Willyho Lochmana nebo muže střední průměrné třídy," vysvětluje Fields. "Místo toho jsme chtěli někoho, kdo se stále zdá být zaneprázdněný, muž na vrcholu kariéry. Muž, který, když přistoupí na tu změnu a znovu vzkřísí svůj entusiasmus a obnoví svoje manželství, překvapí jak diváky, tak i sebe samotného." Tato kritéria vedla tvůrce filmu k Richardu Gereovi, který nedávno získal Zlatý Glóbus za roli frajerského, stepujícího právníka ve filmu Chicago. "Potřebovali jsme nutně přesný výkon od někoho, kdo by se mohl před očima diváků naučit být skvělým tanečníkem," poznamenává Peter Chelsom. To, co je zajímané na Richardově postavě, Johnovi, je to, že je muž, který nikdy nebyl skutečně ve středu pozornosti. On byl vždycky ten, který držel věci pohromadě, byl otcem, šéfem. Ale teď má dostatečný prostor být sám sebou a je velmi sebevědomý, a začne být otevřenější, což Richard zachytil skvěle."
Role zlákala Gerea, který, stejně jako jeho postava, byl nejprve zaujat obrazem dívky hledící z okna _ tento obraz burcuje všechna ta, co kdyby' a ,co by se mohlo stát'. "Cítil jsem, že toto byla zkušenost, kterou každý jednou v životě prožil nebo něco podobného, když jel v autě, vlaku nebo letěl letadlem. Najednou vidíte tu osobu a uvědomíte si ten jiný svět, jehož byste mohl být součástí," říká Gere. "Zajímavé je to, že většina z nás se odvrátí, zatímco John se rozhodne to prozkoumat, což vede pro něj k něčemu velmi pozitivnímu."

"Každá postava v tanečním studiu má své vlastní zvláštnosti a manýry a studio Miss Mitzi se stane jejich vlastním malým kouzelným světem vyhnanců," komentuje Gere. "Je tam také příjemná a přátelská společnost. Myslím, že John dojde k poznání, že všichni lidé ve studiu _ od Pauliny po Verna _ mají své sny, ale pak se dostanou na to, že už v ně nevěří, nebo jim vstoupí do cesty nějaké překážky života. V průběhu filmu všichni čelí tváří tvář svým snům. Myslím, že to ve skutečnosti můžeme také."
Přestože není Gere profesionální tanečník, od svého stepového čísla v Chicagu našel v tanci zálibu, svobodu a zábavu, které vnímá jako klíč k Johnově proměně. "Ty citové a psychologické možnosti _ skutečně spolupracovat se svém tanečním partnerem, vnímat každý svůj pohyb, nechat hlubší emoce vyjádřit sebe sama, to vás změní," dodává. Dalším aspektem, který Gerea zaujal, bylo reálné zachycení manželství Johna Clarka, které není nějak problémové, což většinou po tolika letech společného soužití bývá. "Není to běžný nefungující partnerský vztah," poznamenává Gere. "Skutečně si myslím, že Clarkovi jsou stejní jako mnoho amerických domácností, kde je všechno v pořádku, ale můžete mít pocit, že nic není tak skvělé, jak by mohlo být. Susan Sarandonová je skvělá Beverly, Johnova žena, protože je klidná a usedlá. Ona vyčkává, aby zjistila, kam povede manželova existenční krize."

Tvůrci filmu si vybrali Susan Sarandonovou pro roli Beverly kvůli jejímu skvělému ztělesnění ženské inteligence. Chelsom říká: "Susan dokáže skvěle vystihnout hloubku filmového námětu zatímco stále hraje komedii. Skutečně si osvojila bolest ženy, která se cítí vzdálená životu svého manžela, a zároveň skvěle zachytila tu neurózu, která se rozrůstá, když začne svému partnerovi nedůvěřovat. Je to laskavost její postavy, která Vás skutečně chytí za srdce. Protože ona nedělá nic špatně, ale není si jistá, jak vyřešit manželův neklid. Ona je typ ženy, která má skutečně starost o svoji rodinu a to ji vede k zjištění, že to, co její manžel skutečně chce, je něco, co mu ona nemůže poskytnout."
Pro roli Pauliny, taneční učitelky, která ztratila svoji inspiraci k tanci, kterou ji opět dodal John Clark, chtěl Peter Chelsom najít půvabnou herečku, která má také značné základy profesionálního tance _ což ho zavedlo za Jannifer Lopezovou. Chelsom viděl v její dlouholeté vášni pro tanec neocenitelný přínos filmu. "Říkali jsme si, že je důležité mít herečku, která rozumí svému tělu a duši, ví, co to znamená tančit a žít ten nepředvídatelný, emocionální život," říká. "Jennifer to ztělesňuje a je tak fantastická tanečnice. Skutečně věříte, že by mohla být mistryní společenského tance."

Zatímco byla její postava v japonském filmu křehká, věděli tvůrci americké verze, že Lopezová dokáže dodat postavě zranitelnost a zároveň vlastní silnou osobnost a otevřenou citlivost. "Jennifer má v sobě touhu, stejně jako původní japonská postava, ale přináší navíc něco pulzujícího a vášnivého," říká Fields.
Další velký vliv na Johna Clarka Link Peterson v podání Stanleyho Tucci. Link Peterson je kancelářský podivín z Johnovy právní firmy, který je urážlivý a který své oblíbené latinskoamerické tance trénuje po večerech, aby se mu nikdo nesmál. Tucci dychtil po tak živé komické roli, která je změnou oproti tomu, co doposud hrál. Richard Gere se bavil, když viděl, jak Tucci ztvárňuje Linka. "Stanley dal této roli tolik vynalézavosti, kreativity a odvahy, to je skutečně něco neuvěřitelného. To mě přivádí na myšlenku skvělé postavy Petera Sellerse, které ztvárnil v průběhu svého zlatého věku, něco skutečně mimořádného," říká. "Není snadné být bláznivý a zároveň se kontrolovat."

Mezi další Johnovy humorné kolegy z tanečního studia patří Chic, Bobby Cannavale, který se zapíše do tanečních hodin s cílem, aby na tanec mohl balit holky. Do role Verna, který tvrdí, že se učí tančit kvůli své záhadné snoubence, obsadili Chelsom a Fields nováčka: Omara Millera, který debutoval ve snímku Eight Mile. Pro komičku Lisu Ann Walterovou znamenala role výstřední Bobbie, Johnovy taneční partnerky, návrat do mladých let, kdy učila v taneční škole Arthura Murraye. Herecké obsazení zakončili zasloužilý charakterní herec Richard Jenkins jako soukromý detektiv najatý na sledování Johna Clarka, mladý talent Nick Canon jako detektivův duchaplný asistent a význačná herečka Anita Gilletteová jako majitelka tanečního studia Miss Mitzi.
Richard Gere
RICHARD GERE
Herec

Datum narození:31.08.1949

Místo narození:Philadelphia, Pennsylvania, USA
Znamení:Panna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máte rádi film Bobule?

Ano 64.4% (38)
Ne 35.6% (21)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama